Naposledy si český básník, režisér a písničkář Jakub Čermák aka Cermaque z návěsu v Holostřevech zahrál v roce 2016. Na festival se teď vrací s dvěma novými deskami a další nominací na hudební cenu Anděl. Co se za těch pár let změnilo a proč podepsal výjimku k smlouvě s OSA? Na to i mnohem víc odpovídal Cermaque v krátkém předholostočím rozhovoru.
Pamatujete si ještě první hraní na Holostoku? Co vám utkvělo v paměti?
Pamatuju, kromě koncertu jsme s mou tehdejší ženou i promítali dokument na půdě fary, po kterém následovala domácká diskuze v jedné z menších místností. Na Holostoku mě moc těšila ta všeobecná vzájemnost a pospolitost, odvozená od celoročního komunitního života kolem fary. Samotná fara i přilehlý kostel má navíc veliký genius loci.
Hraje se vám líp v klubu, nebo venku pod širým nebem?
Pod širým nebem se rád toulám, ale koncertuju radši v menších uzavřených prostorách, kde můžu být lépe přítomný s dalšími účastníky té zvláštní situace, kterou každý koncert je. Ideálně hraju rád akusticky, abych mohl podle svého zacházet s prostorem a dynamikou. Ale někdy se ten pocit intimity podaří dosáhnout i v otevřených prostranstvích, to je vždycky výzva a vzácnej, kouzelnej okamžik, když se to povede.
Letos se na návěs do Holostřev vracíte. Co se za tu dobu od posledního vystoupení na Holostoku změnilo?
Je čím dál větší sucho a vyhynuly desetitisíce živočišných a rostlinných druhů.
Mnozí vás znají jako muzikanta, to ale není váš kompletní záběr. Na čem mimo vlastní hudební tvorbu pracujete?
Profesně se nejvíce věnuju videím, teď především pro Knihovnu Václava Havla, kde mám tu čest a radost pracovat od loňského léta. Občas udělám nějaký videoklip pro spřízněné hudebníky. A taky zvolna stříhám dokument o loňské cestě kapely Už jsme doma za polární kruh. Ale v autorské tvorbě zrovna spíš stagnuju, rozhlížím se.
Na bandzone svou tvorbu popisujete jako „běsné, politické i intimní písně”. Byly vždycky politické, nebo došlo v určitý moment k nějakému zlomu?
Politické, respektive nějak angažované písničky mám na všech svých devíti albech, už to debutové se jmenovalo Krajiny bez rytíře podle titulního songu, který byl o úpadcích hodnot a devastaci krajiny.
Nejvíc se takových angažovaných skladeb shromáždilo na tematickém albu Neboj, kterým jsem se chtěl hlavně vymezit vůči vzmáhající se xenofobii a předpojatému strachu v české společnosti. Následující deska Teorie dospělosti pak spadá spíše do popisky „běsné a intimní”. Celkově se v posledních letech snažím obracet spíš do sebe a ke konkrétním vztahům. Zpívám o tom v jedné rozepsané věci: „Jestli mi má srdce puknout / ať je to vděkem, ne vztekem.”
Před dvěma roky jste podepsal výjimku k smlouvě s OSA, která vaše koncerty vyjímá z její kolektivní správy, což znamená, že se na vaše koncerty nevztahují poplatky OSA. Proč jste se k tomuhle kroku rozhodl?
Spousta pořadatelů koncertů nezávislé hudby má s OSA špatné zkušenosti. Minimální povinné poplatky za pořádání koncertu, třeba i při účasti pár lidí a při dobrovolném vstupném, mi přijdou absurdní a vím, že jsou pro pořadatele silně demotivující. A protože si pořadatelů moc vážím a jsem rád, že nenechávají českou kulturní krajinu zhynout na souchotě, které se povětšinou ozývají z komerčních rádií, odměn z OSA za koncertní hraní mých písní jsem se zřekl. To bylo to nejmenší, co jsem pro pořadatele mohl udělat.
Jak to jen trochu jde, měl by vůbec člověk z mezilidského kontaktu úředničinu vymýtit. Byrokracie by měla být efektivním nástrojem ke správě společnosti, ale většinou je to jen otravný plevel, projevující se navíc (jako ostatně zlo vždycky) i esteticky – zcela nelidským, nesmyslným jazykem, úřednickou neřečí, spoustou zbytečně vytištěných papírů a secvaknutých sponek.
Holo tým
Holostok 