První měsíc roku 2020 je za námi a to znamená, že už zbývá jen pět měsíců do letošního Holostoku, který oslaví dvě dekády své existence.
S týmem organizátorů už od léta sice pilně pracujeme na programu, podrobnosti ale zatím neprozradíme. S jistotou se ale můžete těšit na víkend plný hudebních i divadelních zážitků, slam poetry, výstav, autorského čtení a mnoho dalšího.
Máme pro vás kompletní program letošního Holostoku. Krom hudebních vystoupení na hlavním pódiu i v kavárně a divadelních představení se navíc můžete těšit taky na sobotní odpolední fotbálek, benefiční bazar a hovění v kavárně za domem. Výstavu bude možné navštívit během soboty od 11 do 17 hodin a v neděli před a po bohoslužbě.
Vydejte se s námi na krátký výlet do minulosti, přesněji do naší plakátové minulosti. V našem online archivu máme plakáty od roku 2011 až po letošní krásný kus od šikovného grafika Jáchyma Váně, který se o vizuálno festivalu stará už několik let. Poznáte na plakátech jeho rukopis? Pamatujete si na plakáty před rokem 2011? A máte je někde na fotce? Budeme rádi, když nám je zašlete!
Okolo fary v Holostřevech se pořád něco děje. Se Scholé jsme vás víc seznámili v posledním článku, teď je čas podívat se na to, co je nového přímo v areálu – a ještě přesněji ve stodole.
Fotografie areálu fary ze střechy stodoly.
“Je tu už pár set let, pamatuje dobré i zlé časy. přežila monarchii, první republiku, nacisty i komunisty. Dlouho sloužila, dlouho chátrala. Pomozte nám vrátit stodolu zpět do života a Holostok do ní.”
Třeba tak jsme v minulých letech žádali návštěvníky našeho festivalu o pomoc se záchranou krásné stodoly, která je dominantou jižní části areálu. A tak i díky vám a mnoha šikovným a ochotným rukám se téhle krásné stavbě konečně dostalo tolik potřebné péče a začala měnit kabát, respektive střešní krytinu.
Na počátcích Holostoku sloužila jako krytý prostor pro vystoupení kapel i divadel, stejně jako pódium, ze kterého se hrálo k lidem venku. Od vysněného plánu, kdy se stodola promění v objekt s multifunkčním pódiem, kam se pohodlně vejde jakákoli kapela, a sálem pro hudbu, divadla nebo přednášky, jsme ještě daleko, změny jdou ale vidět už teď.
Nová střecha na půlce stodoly září už z dálky a té druhé chybějící poloviny si asi během Holostoku taky všimnete. Práce navíc dál pokračují, jak je vidět z fotografií, které během posledních týdnů pořídil Jan Fictum.
V pátek v podvečer, ještě než Holostok 2019 oficiálně odstartuje, vás srdečně zveme na vernisáž výstavy Čtyři tváře kontemplace, která se 21. června uskuteční od 18.30 v budově Scholé vedle holostřevského kostela. Výstavu si pak budete moci užít i během celého festivalu.
Na fotografii je zahájení výstavy ve Scholé v roce 2018.
Výstava se bude odehrávat ve čtyřech částech budovy bývalé školy, která se stává novou součástí areálu Komunity Noe, přezdívá se jí například „druhá plíce fary“ a je místem pro ztišení a zklidnění, které přirozeně doplňuje rozdílné akce, které se na faře s dlouholetou tradicí konají.
V první části se můžete těšit na tvorbu Radky Ježkové, která představí vlastní kresby a mlaby, z nichž mnohé vznikaly v holostřevském kostele nebo jsou jím alespoň inspirovány.
Druhou část domu pak zaplní fotografie Moniky Šatavové, která svým svébytným kontemplativním způsobem. I to je důvodem, proč je Monika jedním z mála lidí, kteří mohou fotit například během Hor v tichu, tedy intenzivního duchovního cvičení, které Scholé pořádá.
V přízemní části budovy budou vystaveny sochy hlav a obrazy hor Igora Hlavinky, který působí v Praze. Na kurzy kontemplace jezdí pravidelně a jeho obrazy jste v Holostřevech mohli vidět již v minulosti.
Poslední část domu ozdobí ilustrace a kresby Michala Žáka, které ještě nikdy nevystavoval. Jde o podkladové obrazy ke krátkému videu, který ukazuje v kresbách způsob kontemplace, který se ve Scholé provozuje – v obrazech, barvách a skicách. Přijede až ze Slovenska.
O Scholé
Scholé vytváří podmínky pro rozvíjení a předávání praktických způsobů kontemplace/meditace. Má za sebou například úspěšnou přednášku o vědomí, pořádá již zmiňované Hory v tichu a už teď se stává součástí areálu Komunity Noe.
Zvelebování okolí školy probíhá ve spolupráci s hodnými sousedy z Holostřev, kteří pomáhají s odvozem i přerovnáním suti, řešením spadlých drátů i dalšími potřebnými úpravami.
Těšíme se na vás před budovou školy, 21. Června v 18.30 na vernisáži!
Hudebně-divadelní festival Holostok o víkendu 21. až 23. června zve do Holostřev na pestrý program, lokální umělce i vystoupení Lenky Dusilové.
Foto: Archivní snímek z roku 2018.
Holostok se stal stálicí západočeské festivalové scény. Letos během předposledního červnového víkendu oslaví už 19 let.
Těšit se můžete na vystoupení Lenky Dusilové, česko-francouzské kapely Les Gars D’en Bas, plzeňských Holy Crab, Slunovratových paprsků, weird-popové dvojice něco něco, písničkářů Člověk krve a Cermaque nebo kapely Psí oči.
Hudební vystoupení protkají divadelní představení plánského souboru Kosáci, akustické hraní v kavárně a scénické čtení jediné povídky Václava Hraběte – Horečka. Novinkou v programu je letos také slam poetry. Víc jsme o ní psali nedávno zde.
Před oficiálním pátečním zahájením se můžete těšit také na vernisáž výstavy v budově Scholé hned vedle areálu barokní fary. Výstava se jmenuje Tváře kontemplace a slavnostně bude uvedena v 18.30. O hodinu později pak oficiálně odstartuje celý festival.
Psí oči je název kapely, která ráda experimentuje a překvapuje. Parta dlouholetých přátel z Plzně se snaží přiblížit publiku to, co cítí při společném skládání vlastní tvorby – kromě svých nástrojů si na nic nehrají, jak sami říkají. Na Holostoku 2019 se na ně můžete těšit v pátek, 21. června – letošní ročník odstartují.
Muzikanti z kapely Psí oči čerpají inspiraci od básníků i ze svých osobních příběhů. Každý člen má trochu odlišný přístup k hudbě, a o to barvitější je psooční paleta stylů a forem.
Energická multižánrová fúze, kde prim nehraje kytara, klavír ani housle, ale kapela jako celek.
Člověk krve, vlastním jménem Jan Senft, je označován za vycházející hvězdu české písničkářské scény i překvapení z České Skalice. Na Holostoku 2019 se představí s kytarou a svými čarokrásnými texty v pátek v noci, 21. června.
“…působivě spojuje nesmělé intimní přiznání se silnou výpovědí o vlastní generaci. Jeho texty jsou směsí bohatých básnických obrazů, do kterých na místech prosakují trefné popisy každodenní reality. Svou hudbou plynule navazuje na to nejlepší z tradice zahraničního i českého písničkářství, všechny své vlivy však dokáže přirozeně přetavit do zcela svébytného a originálního vesmíru,” napsali o Člověku krve v Klubu Leitnerova a my se nemůžeme dočkat, až se o tom sami naživo přesvědčíte.
Část tvorby si můžete už teď poslechnout na odkazu níže.
Naposledy si český básník, režisér a písničkář Jakub Čermák aka Cermaque z návěsu v Holostřevech zahrál v roce 2016. Na festival se teď vrací s dvěma novými deskami a další nominací na hudební cenu Anděl. Co se za těch pár let změnilo a proč podepsal výjimku k smlouvě s OSA? Na to i mnohem víc odpovídal Cermaque v krátkém předholostočím rozhovoru.
Cermaque na Holostoku 2016.
Pamatujete si ještě první hraní na Holostoku? Co vám utkvělo v paměti?
Pamatuju, kromě koncertu jsme s mou tehdejší ženou i promítali dokument na půdě fary, po kterém následovala domácká diskuze v jedné z menších místností. Na Holostoku mě moc těšila ta všeobecná vzájemnost a pospolitost, odvozená od celoročního komunitního života kolem fary. Samotná fara i přilehlý kostel má navíc veliký genius loci.
Hraje se vám líp v klubu, nebo venku pod širým nebem?
Pod širým nebem se rád toulám, ale koncertuju radši v menších uzavřených prostorách, kde můžu být lépe přítomný s dalšími účastníky té zvláštní situace, kterou každý koncert je. Ideálně hraju rád akusticky, abych mohl podle svého zacházet s prostorem a dynamikou. Ale někdy se ten pocit intimity podaří dosáhnout i v otevřených prostranstvích, to je vždycky výzva a vzácnej, kouzelnej okamžik, když se to povede.
Letos se na návěs do Holostřev vracíte. Co se za tu dobu od posledního vystoupení na Holostoku změnilo?
Je čím dál větší sucho a vyhynuly desetitisíce živočišných a rostlinných druhů.
Mnozí vás znají jako muzikanta, to ale není váš kompletní záběr. Na čem mimo vlastní hudební tvorbu pracujete?
Profesně se nejvíce věnuju videím, teď především pro Knihovnu Václava Havla, kde mám tu čest a radost pracovat od loňského léta. Občas udělám nějaký videoklip pro spřízněné hudebníky. A taky zvolna stříhám dokument o loňské cestě kapely Už jsme doma za polární kruh. Ale v autorské tvorbě zrovna spíš stagnuju, rozhlížím se.
Na bandzone svou tvorbu popisujete jako „běsné, politické i intimní písně”. Byly vždycky politické, nebo došlo v určitý moment k nějakému zlomu?
Politické, respektive nějak angažované písničky mám na všech svých devíti albech, už to debutové se jmenovalo Krajinybez rytíře podle titulního songu, který byl o úpadcích hodnot a devastaci krajiny.
Nejvíc se takových angažovaných skladeb shromáždilo na tematickém albu Neboj, kterým jsem se chtěl hlavně vymezit vůči vzmáhající se xenofobii a předpojatému strachu v české společnosti. Následující deska Teorie dospělosti pak spadá spíše do popisky „běsné a intimní”. Celkově se v posledních letech snažím obracet spíš do sebe a ke konkrétním vztahům. Zpívám o tom v jedné rozepsané věci: „Jestli mi má srdce puknout / ať je to vděkem, ne vztekem.”
Před dvěma roky jste podepsal výjimku k smlouvě s OSA, která vaše koncerty vyjímá z její kolektivní správy, což znamená, že se na vaše koncerty nevztahují poplatky OSA. Proč jste se k tomuhle kroku rozhodl?
Spousta pořadatelů koncertů nezávislé hudby má s OSA špatné zkušenosti. Minimální povinné poplatky za pořádání koncertu, třeba i při účasti pár lidí a při dobrovolném vstupném, mi přijdou absurdní a vím, že jsou pro pořadatele silně demotivující. A protože si pořadatelů moc vážím a jsem rád, že nenechávají českou kulturní krajinu zhynout na souchotě, které se povětšinou ozývají z komerčních rádií, odměn z OSA za koncertní hraní mých písní jsem se zřekl. To bylo to nejmenší, co jsem pro pořadatele mohl udělat.
Jak to jen trochu jde, měl by vůbec člověk z mezilidského kontaktu úředničinu vymýtit. Byrokracie by měla být efektivním nástrojem ke správě společnosti, ale většinou je to jen otravný plevel, projevující se navíc (jako ostatně zlo vždycky) i esteticky – zcela nelidským, nesmyslným jazykem, úřednickou neřečí, spoustou zbytečně vytištěných papírů a secvaknutých sponek.
Jsou vám tihle dva hudebníci povědomí? Možná si je pamatuje z loňského Holostoku, kdy každý vystupoval v jiný den a s jiným hudebním uskupením. Kapelu něco něco totiž tvoří Alžběta Trusinová (Neřvi mi do ucha) a Tomáš Tkáč (Pris). Na tuhle weird-popovou dvojici se můžete těšit v sobotu 22. června.Jejich hudební svět se skládá z lo-fi samplů a analogových syntezátorů doplněných akustickými nástroji.
Žánrově plynule přechází od barevného weird-popu přes potemnělou elektroniku až ke špinavým tanečním plochám.
Stejně jako kmitá nálada hudebního projevu, tak se i jejich české texty pohybují na rozmezí od hravosti až po naléhavost.
Holostok 